Červen 2006

PONORKOVÁ VÁLKA

30. června 2006 v 15:54 KRIEGSMARINE
PONORKOVÁ VÁLKA O ATLANTIK

ANKETY

30. června 2006 v 11:15 ANKETY
VYJÁDŘETE SVÚJ NÁZOR:

MAPKA OBKLÍČENÍ 6.ARMÁDY

29. června 2006 v 22:51 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA OBKLÍČENÍ 6.ARMÁDY

MAPKA OPERACE ZIMNÍ BOUŘE-POKUS O ZÁCHRANU 6.ARMÁDY

29. června 2006 v 22:37 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA OPERACE ZIMNÍ BOUŘE-POKUS O ZÁCHRANU 6.ARMÁDY

BITVA O STALINGRAD

29. června 2006 v 4:17 VELKÉ BITVY
BITVA O STALINGRAD
Po neúspěšné bitvě před Moskvou v roce 1941 se německá pozornost upnula směrem na Kavkaz kde měl Sovětský svaz zdroje ropy.V létě roku 1942 byla naplánována ofenzíva,která měla za úkol dobít Stalingrad a dúležitá ropná pole na Kavkazu.Ofenzíva začala v létě roku 1942 z počátku se vyvíjela slibně.Německé jednotky se dostali k břehúm Donu.Byla dobyta část Kavkazu.Paulusova 6.armáda se dostala ke Stalingradu.Šestá armáda byla připravena na útok na Stalingrad.Útok zahájila velká dělostřelecká příprava a nálety Luftwaffe.Paulusova armáda se postupně probojovávala do předměstí Stalingradu.Město bylo neustále pod nálety Luftwaffe a dělostřeleckou palbou,vojáci bojovali o každý dúm a metr ulice,jednotky šesté armády byli zvyklé na taktyku bleskové války a ne na boj v ulicích.Toho využívali rusové kteří se schovávali v troskách města a kladli velký odpor při německém postupu.Němcúm se podařilo probojovat se skoro až ke břehúm Volhy,ale dál je silná ruská obrana nepustila.Rusové posílali na levý břech všechny jednotky co mohli aby,ho němci úplně neobsadili.
Stug III doprovázen pěchotou ve stalingradské oblasti.
Po urputných bojích přišla ruská zima 6.armádě se zhoršovalo zásobování,docházela munice,vojákúm chyběla zimní výstroj.Ruské velení vypracovalo plán na obklíčení Paulusovi armády.Plán se začal realizovat do stalingradské oblasti byli dopraveny posily,rusové zaútočili na obraná křídla 6.armády která tvořili italské a rumunské jednotky.Ruské armádě se podařilo prorazit nedostatečně vybavenou obranu a obklíčit 6. armádu v stalingratském kotli.
Mapka obklíčení 6.armády v stalingradském kotli.
Paulus žádá Hitlera o svolení k ústupu ale on odmítne.Goring tvrdí že 6.armáda múže být zásobována letecky.Zásoby sou každým dnem menší .Německé velení vypracovalo plán na osvobození 6.armady pod krycím názvem Zimní bouře.Velením operace je pověřen Erich von Manstein, který dostal pod velení nově vytvořenou armádní skupinu Don.Po schromáždění techniky byla zahájena operace Zimní bouře,za první týden postoupili německé jednotky o 160 km.Od Stalingradu byli vzdáleni 50km blíže se ale už nedostaly.Paulus se mohl pokusit o prúlom směrem k jednotkám Zimní bouře ale neudělal to.Rusové neustále útočili na stalingradský kotel,postupně obsazovali německá zásobovací letiště.
Panzerkampfwagen IV při operaci Zimní bouře.
Mapka operace Zimní bouře.
24.ledna zahájili rusové ofenzivu.Po těžkých bojích 31.ledna 1943 Paulusova 6. armáda kapitulovala,2.února 1943 byla podepsána formální kapitulace.Do zajetí šlo 91 000 mužú po valce se jich domu vrátilo jen 5000.

PANZERKAMPFWAGEN III

28. června 2006 v 20:17 NĚMECKÉ TANKY
PANZERKAMPFWAGEN III
Panzerkampfwagen III (resp. PzKpfw III či SdKfz 141) byl německý lehký (resp. střední) tank, vyráběný v letech 1937-1943. Celkem bylo vyrobeno asi 5650 strojů.
Tank Pz III měl představovat hlavní bitevní tank německých vojsk v nastávající válce. Jeho původní verze byly vyzbrojeny 37 mm kanónem, předpokládalo se, že by časem mohly být přezbrojeny na 50 mm kanony. Tank se v prvních taženích v podstatě osvědčil, byť jeho relativně slabá výzbroj se ukazovala jako problematická, pokud se setkal s odolnějšími francouzskými nebo britskými tanky. V roce 1940 se proto začaly objevovat první stroje s krátkými 50mm kanony. Stroje s 50 mm kanony (Panzer III J) byly například použity německými vojsky v bitvě o Gazalu.
Původní koncepce tanku byla přehodnocena během zahájení operace Barbarossa. Tanky Pz III se začaly setkávat z masami tanků T-34 a KV-1, na něž jejich kanony vůbec nestačily. Urychleně proto byly vyvinuty nové typy vyzbrojené dlouhými 50 mm kanony (5 cm KwK 39 L/60) a starší tanky byly přezbrojovány. Ačkoliv tak došlo ke značnému zvýšení úderné síly, Pz III stále ještě nepředstavovaly adekvátní prostředek pro boj s ruskými protějšky. Nakonec nezbylo než akceptovat skutečnost, že Pz III byl příliš malý a lehký a neumožňoval instalaci dostatečně silné zbraně. Proto byla jeho výroba v roce 1943 ukončena.Panzerkampfwagen III se vyráběl v rúzných provedení,zúčastnil se velkých bitev na východní frontě i v Africe.

MAPKA OPERACE FALL GELB-FRANCIE 1940

28. června 2006 v 18:26 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA OPERACE FALL GELB-FRANCIE 1940
Mapka ukazuje směry německého útoku na Francii v roce 1940.

MAPKA OPERACE TAJFUN-BITVA PŘED MOSKVOU

28. června 2006 v 7:31 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA OPERACE TAJFUN-BITVA PŘED MOSKVOU
Mapka ukazuje směra německeho útoku na moskvu.

MAPKA OPERACE ZITADELLE

28. června 2006 v 7:07 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA OPERACE ZITADELLE
Šipky znázorňují směry útoku na kurský výběžek.

MAPKA OPERACE BARBAROSSA

28. června 2006 v 6:45 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA OPERACE BARBAROSSA

MAPKA VYLODENÍ V NORMANDII

28. června 2006 v 6:34 MAPY 2.SVĚTOVÉ VÁLKY
MAPKA VYLODENÍ V NORMANDII

VZNIK WEHRMACHTU

27. června 2006 v 3:14 VZNIK WEHRMACHTU A LUFTWAFFE
VZNIK WEHRMACHTU
Po první světové válce se německá armáda armáda nazývala Reichswehr jejím vrchním velitelem byl Werner von Blomberg.V roce 1935 předložil Werner von Blomberg dekret o vzniku Wehrmachtu.Dekret byl přijat a německá armáda se začala nazývat Wehrmacht.Wehrmacht vznikl ve stejném roce jako Luftwaffe.
Werner von Blomberg

PANZERKAMPFWAGEN VI -TIGER II

27. června 2006 v 1:16 NĚMECKÉ TANKY
PANZERKAMPFWAGEN VI -TIGER II-KONIGSTIGER
Tento tank se měl stát nástupcem tanku Tiger I, jejichž výroba začala v roce 1942. Ale už krátce po začátku výroby tanku PzKpfw VI Tiger Ausf H1 zadalo německé vedení zakázku na nový těžký tank, který měl být vyzbrojen kanonem KwK 43 ráže 8,8 cm. Tento kanon byl schopen na vzdálenost 500 m prorazit 180mm pancíř. Vývoje nového tanku se ujaly firmy Porsche a Henschel.
Porsche přišel s návrhem kombinovaného systému pohonu s elektromotory. Dva spalovací motory o výkonu 150kW měly pohánět generátory. Tento systém se zdál náchylný k závadám a navíc na výrobu elektromotorů by se spotřebovalo hodně mědi, a tak byl návrh Porsche zamítnut.
Henschel použil jako pohonnou jednotku motor Maybach o výkonu 515 kW. Tento motor byl již použit u tanku Tiger I. Byl použit systém dvojitých pojezdových kol, čtyři kola byla v zadní řadě a pět kol bylo v řadě přední. Čelní pancéřování bylo 150-180mm. Tento model byl v únoru 1943 přijat do výroby pod názvem PzKpfw Vi Tiger II Ausf. B a byly objednány tři prototypy.
Výroba prototypů se značně protáhla. První prototyp byl předveden až 20. října 1943. V prosinci téhož roku byla zahájena sériová výroba. Prvních 50 kusů mělo věž Porsche, ostatní tanky měly věž Henschel. Vzhledem k použití těžšího kanonu a silnějšího pancéřování byla hmotnost tanku Tiger II vyšší než hmotnost tanku Tiger I. Tiger II vážil 69,8t. To snižovalo jeho rychlost, spolehlivost i jídní vlastnosti. Ale i tak se jednalo o jeden z nejlépe vyzbrojených a nejodolnějších tanků 2. světové války.
U několika prvních tanků byl použit binokulární zaměřovač, u ostatních byl však použit monokulární zaměřovač. U některých vyrobených tanků byl použit také vylepšený kanon KwK 43/III ráže 8,8cm. Připravovalo se dokonce i použití kanonu ráže 128mm. Celkem bylo od začátku výroby do konce války vyrobeno asi 500 kusů těchto tanků.
Tanky Tiger II byly přijaty do výzbroje na jaře roku 1944 a poprvé byly bojově použity na východní frontě. Nejznámější je ale jejich nasazení v Ardenské protiofenzívě v prosinci roku 1944. Tato bitva v Ardenách začala 16. prosince 1944. Jejím smyslem bylo znemožnit velké akce anglo-amerických jednotek, aby mohly být veškeré vojenské síly nacistického Německa použity na východní frontě proti SSSR. Bohužel pro Němce tankům brzy došly pohonné hmoty a navíc se vyjasnilo, což znamenalo, že spojenci začali bombardovat každou cestičku, cestu, města a nacistická vojska. Německý útok začínal slábnout a navíc tanky Tiger II musely být přesunuty na východní frontu, aby se zúčastnily bojů proti sovětské ofenzívě. Tím začal končit německý útok a vojska třetí říše se začala stahovat do bezpečí Siegfriedovy linie.
Tanky Tiger II byly použity také v poslední německé ofenzívě, tj. v operaci jarní probuzení, jejímž cílem bylo znovudobytí Budapešti na jaře roku 1945. Po nadějném začátku se ovšem zamotaly do bahna a to byl konec operace.
Tiger II byl zkrátka jedním z nejsilnějších tanků 2. světové války, proti kterému neměli spojenci odpovídající zbraň. Vždyť Tiger II dokázal zničit americký tank Sherman na vzdálenost 3,5 km! Královské tygry měly ve své výzbroji především elitní tankové divize SS

PANZERKAMPFWAGEN VI -TIGER

27. června 2006 v 0:47 NĚMECKÉ TANKY
PANZERKAMPFWAGEN VI -TIGER
Panzerkampfwagen VI Tiger (též PzKpfw VI, Tiger I či SdKfz 181) byl německý těžký tank vyvinutý za druhé světové války. Vyráběn byl od srpna 1942 do srpna 1944, celkem bylo vyprodukováno asi 1 350 strojů.
Německo počítalo s vývojem těžkých tanků již v průběhu třicátých let, ale veškeré pokusy vyvinout patřičný stroj krachovaly na malých výrobních kapacitách, problémech s vývojem a vlastně i na nezájmu části armádních špiček, které považovaly těžký tank za zbytečný luxus. Tento postoj byl urychleně přehodnocen v roce 1941 poté, co se začali němečtí tankisté setkávat s velikým množstvím tanků, jako byly T-34, KV a Matilda Mk II. Zároveň musela být přehodnocena i celá koncepce těžkého tanku, neboť staré představy německých generálů se ukázaly být značně podhodnocené.
Vzniklý těžký tank představoval novou kvalitu a v době svého vzniku vysoce převyšoval všechny své potenciální protivníky (např. KV) pancéřováním i výzbrojí. Jeho nevýhodou byla ovšem veliká hmotnost a s ní související vysoká spotřeba paliva, pomalá rychlost a zvýšená poruchovost. Každopádně však představoval strašlivou zbraň, která při vhodném použití dokázala likvidovat nepřátelské tanky na velkou vzdálenost, aniž by jimi sám byl vážněji ohrožen. Odborníci mu vyčítají nevhodný design, který sice poskytoval hodně prostoru posádce, ale zcela rezignoval na využití výhod zešikmeného pancíře.Nejvíce se zapojil do bojú na východní frontě.
tanky tiger a pancéřoví granátníci před zahájením operace zitadelle.

BOMBARDOVACÍ LETOUNY

26. června 2006 v 21:54 LETOUNY LUFTWAFFE
STUKA JU 87-STŘEMHLAVÝ BOMBARDÉR
Junkers Ju 87 - Stuka sloužil během druhé světové války jako střemhlavý bombardovací letoun nacistické Luftwaffe. Model Ju 87 B-1 se osvědčil především na počátku války (v Polsku, Holandsku, Belgii i Francii), v bitvě o Británii však zcela zklamal. V roce 1941 se objevil model Ju 87 D-1 s řadou vylepšení (aerodynamika, pancéřování). Vzhledem k síle nepřátelských stíhaček byly postupně štuky nasazovány jako bitevní letouny (Ju 87 D-7). Jako protitankový letoun sloužil typ Ju 87G, vyzbojen dvěma kanóny BK 37 ráže 37 mm.
Od roku 1936 do srpna 1944 bylo vyrobeno více než 6 000 Ju 87.
STUKA JU 87 G-ANTI TANK
HANS ULRICH RUDEL NEJLEPŠÍ LETEC NA STUKA JU 87.ZA SVOU LETECKOU KARIÉRU ZNIČIL 519 SOVĚTSKÝCH TANKÚ.

STÍHACÍ LETOUNY

26. června 2006 v 21:38 LETOUNY LUFTWAFFE
PO ROCE 1935 KDY BYL OZNÁMEN VZNIK LUFTWAFFE SE ZAČALI PROJEKTOVAT NOVÉ DOKONALEJŠÍ TYPY LETADEL.
STÍHACI LETOUNY:
BF-109
BF-109-
Byl vyráběn do konce války a celkem bylo postaveno kolem 33 000 exemplářů. Tento stroj zaujímá čestné místo v historii rozvoje letecké techniky, neboť byl jedním z prvních celokovových jednomístných dolnoplošných stíhacích letounů a stal se inspirací pro řadu dalších konstrukcí své doby.

Vývoj

V roce 1934 firmy Arado, Focke-Wulfa Heinkel obdržely požadavky na vývoj stíhačky, která by nahradila dvouplošník Heinkel He 51, požadavek byl předán i tehdejší firměBayerische-Flugzeugwerke, kde pracoval i Willi Messerschmitta na konci léta začal vývoj letounu Bf 109a, který vycházel z typu Bf 108. Šlo o jednomístní dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a zakrytou kabinou.
První prototyp, označený jako Bf 109 V-1, vzlétl v září roku1935. Tehdy ještě nebyl k dispozici motor Junkers-Jumo 210a tak byl stroj poháněn britským motorem Rolls-Royce Kestrel .Letoun byl zprvu neoblíbený - konstrukce trpěla velkým zatížením a stroj měl i těsný kokpit. Po řadě zkoušek byl však roku 1936 vybrán jako hlavní stíhačka pro Luftwaffe.
V roce1937 byla zahájena výroba typů Bf-109 B-1 s motorem Jumo 210Da o výkonu 500kW a výzbrojí dvoukulometůráže 7,9mm, byl montován i kulomet střílející v ose vrtule, avšak kvůli přehřívání nebyl později instalován. Následovala verze Bf 109 B-2 se stavitelnou vrtulí, část strojů byla poslána do Španělska, v Německu nahrazovaly zastaralé dvouplošníky. Verze Bf 109 C-1 měla další dva kulomety, nepočetná verze Bf 109 C-2 měla kulometů pět. Letouny se ukázaly být úspěšné a během španělská občanské války sestřelili přes 300 letounů při vlástní ztrátě asi 30 letadel.
U verze Bf 109 D se počítalo se zástavbou motorů Daimler-Benz DB 600, bylo postaveno několik prototypů, avšak série Bf 109 D-1 byla vybavena motorem Jumo 210Da a tak se od předchozích verzí příliš neliší.
FOCKE-WULF FW 190
První prototyp Fw 190 vzlétl v červnu 1939 a po intenzivním vývoji, soustředěném na použití motorů BMW 139 nebo BMW 801 a délku křídel, byla zahájena výroba s BMW 801 a delším křídlem. Tato výroba zahrnovala 40 předsériových Fw 190A-0 a následně 100 stíhaček Fw 190A-1, které byly zařazeny do výzbroje na podzim roku 1941. V dalším období bylo postaveno 426 kusů Fw 190A-2 s větším rozpětím a těžší výzbrojí, 894 kusů Fw 190A-3 s odlišnou výzbrojí a 894 kusů Fw 190A-4 se vstřikem metanolu a vody.
Z posledně jmenované verze A-4 byla odvozena verze A-5, která měla motor posunutý o 150mm vpřed. Tím se těžiště letounu vrátilo zpět na své původní místo, kde se nacházelo ještě před zástavbou další výstroje do zadní části trupu. Strojů typu A-5 bylo postaveno celkem postaveno 723 kusů a po ukončení jeho výroby se začal stavět jeho následník Fw 190A-6. Ten se od starší verze lišil především odlehčenou konstrukcí křídel, do kterých byly zasazeny čtyři 20mm kanóny. Všestrannost tohoto letounu také umožnila řadu různých variant a tak stodevadesátka sloužila nejen jako stíhací letoun, ale také jako stíhací bombardér, cvičný a průzkumný letoun či jako ničitel bombardérů s 30mm kanónem
Po těchto verzích následovala ještě 80ti kusová série Fw 190A-7 a A-8, které se vyrobilo 1334 strojů. Ty se lišily především systémem vstřikování oxidu dusného a větší zásobou paliva díky přidání malé nádrže v zadní části trupu. Poslední verzí Fw 190 byla F. Ta byla vrcholem celé řady a vyznačovala se především vylepšeným překrytem kabiny, překonstruovaným křídlem a některé stroje byly poháněny motory BMW 801TS/TH s přeplňováním turbodmychadlem.
Focke-Wulf Fw 190 se stal velmi výkoným letounem luftwaffe,který se používal po celou válku.
ME-262 SCHWALBE-PROUDOVÝ LETOUN
"Je to Messerschmitt 262. Nádherný pták - trojúhelníkovitý trup jako žraločí hlava, malá šípová křídla, dva protáhlé proudové motory... Vypálím první salvu. Netrefil jsem ho. Provedu opravu a pálím znovu, rychle, protože získává náskok. Tentokrát zahlédnu dva výbuchy na trupu, třetí na křídle... Exploze na pravé turbíně, začíná okamžitě chrlit obrovské chocholy černého dýmu. Me-262 letí dál na jeden motor. Za několik minut začíná hřát můj motor. S lítostí opouštím ušlou kořist a zaklínám se, že sedřu kůži z těla tomu hlupákovi, který nedávno napsal v technickém bulletinu ministerstva letectví, že Messerschmitt 262 není s to letět jen na jeden motor."
Stěží bychom našli lepší charakteristiku pro asi vůbec nejlepší stíhačku druhé světové války, než jakou po návratu z bojového letu napsal do svého deníku jeden z nejlepších spojeneckých stíhačů války, Francouz Pierre Clostermann. Známé české přísloví o jedné vlaštovce, která jaro nedělá, ovšem platilo i pro jednu konkrétní "vlaštovku". Stíhačku, stíhací bombardér nebo noční stíhačku Messerschmitt 262 Schwalbe (česky "vlaštovka"), který na sklonku války neměl na evropském nebi vážného konkurenta. Přes zcela výjimečné parametry tohoto stroje i přes schopnosti některých německých es, které "dvěstědvaašedesátku" od roku 1944 pilotovaly, Messerschmitt 262 nedokázal zvrátit poměr sil mezi nacistickou Luftwaffe a anglo-americkým letectvem a už vůbec neměl šanci odvrátit porážku Třetí říše.
Projekt Me-262 se na stole objevil už v roce 1938, když byl slavnému konstruktérovi Willymu Messerschmittovi zadán úkol vyvinout novou stíhačku poháněnou dvěma proudovými motory (turbínami) zavěšenými pod křídly. Zatímco trup nového, převratného stroje byl připraven k letu už v roce 1941, vývoj proudových motorů (BMW P.3302) koncernem Bayerische Motorwerke se oproti plánu hodně zpozdil. Němečtí konstruktéři proto přistoupili k provizorní variantě a namontovali do přední části nového prototypu obyčejný pístový motor JUMO 210. Už první testy s tímto nedostatečným pohonem (vůbec první let proběhl 4. dubna 1941) ukázaly dobrou ovladatelnost nového Messerschmittu. V okamžiku, kdy byly nové proudové motory konečně připraveny, sáhli němečtí konstruktéři k netradičnímu, konzervativnímu řešení a kromě obou proudových jednotek ponechali v trupu také pístový motor jako záložní jednotku. Toto prozíravé rozhodnutí se mělo bohatě vyplatit, protože nové, nesmírně poruchové turbíny bez pomoci pístového motoru neumožňovaly Schwalbe ve zkušební fázi odlepit se od ranveje.
Tak jako v několika dalších stěžejních případech, i do projektu Messerschmittu 262 zasáhl svým diletantským rozhodnutím Adolf Hitler. "Z jeho rychlosti až 800 kilometrů v hodině vyplývalo, že by byl (Me-262) schopen předčít všechna nepřátelská letadla. Jenže když letecký konstruktér Willy Messerschmitt Hitlerovi prozradil neúměrně vysokou spotřebu paliva, vedlo to v září roku 1943 k přesměrování priorit ve výrobě. Uplynuly celé tři měsíce, než bylo toto rozhodnutí znovu změněno" (in Kershaw I.: Hitler, 1936-1945 NEMESIS, str. 559).
Z pohledu Luftwaffe měl ovšem daleko katastrofálnější následky druhý Hitlerův krok, který se týkal "Schwalbe". Těsně před prvním operačním nasazením Messerschmittu 262 (nakonec s motory Junkers Jumo 004) se začaly na nejvyšší úrovni vést diskuse o tom, jaké má být vlastně poslání nového letounu, do kterého německý diktátor vkládal tak velké naděje. Techničtí konstruktéři Luftwaffe vůbec nepřipouštěli variantu, že by Me-262 mohl být něčím jiným než stíhačkou. Hitler se ovšem (možná jen kvůli nedorozumění při rozhovoru s konstruktérem Messerschmittem) upnul k představě, že proudový letoun bude možné používat jako bombardér k útokům na Velkou Británii. Führer žil v domnění, že stroj sehraje rozhodující roli při odražení invaze, neboť bude rozsévat zkázu na plážích, až se budou vyloďovat spojenecká vojska. Anglický historik Ian Kershaw uvádí, že skutečný přínos Me-262 nechápal ani Hermann Göring, "který byl ve svých očekáváních stejně mimo realitu, jako jeho Vůdce" (in Kershaw I.: Hitler, 1936-1945 NEMESIS, str. 571).
"Nyní, 23. května 1944, zaslechl na poradě o letecké výrobě na Berghofu s Göringem, Saurem a Milchem zmínku o Messerschmittu ME-262 Schwalbe jako stíhačce. Vložil se do hovoru. Pravil, že přece vycházel z toho, že se toto letadlo konstruuje jako bombardér. Vyšlo najevo, že jeho pokynů z podzimu prostě nikdo nedbal, protože je nebylo možné uskutečnit. Hitler se rozzuřil a nařídil, aby byl Messerschmitt Me-262 Schwalbe navzdory všem technickým námitkám, jež vznášeli přítomní odborníci, vyráběn výlučně jako bombardér. Göring neztrácel čas a ihned tento diktát přetlumočil konstruktérům Luftwaffe. Musel však Hitlerovi sdělit, že zásadní přepracování konstrukčních plánů, jichž je pro tento letoun zapotřebí, pozdrží výrobu o pět měsíců" (in tamtéž).
K prvnímu pravidelnějšímu bojovému nasazení "vlaštovky" tak došlo až v říjnu 1944 v rámci tzv. "Kommanda Nowotny" vedeného skvělým stíhačem Walterem Nowotnym, rodákem z Gmündu na česko-rakouské hranici. Už tato jednotka i přes enormní ztráty způsobené hlavně velkou poruchovostí prvních strojů stíhací verze Me-262 A-1a zaznamenala výrazné úspěchy, na které navázala i stíhací eskadra JG 7. Zdaleka nejslavnější jednotkou, která Me-262 disponovala, ovšem byla na samém konci války Jagdverband (JV) 44. Tu zformoval Adolf Galland poté, co byl zbaven funkce vrchního inspektora stíhacích pilotů. Pod Gallandovým velení si na proudových stíhačkách připisovala jedny z posledních sestřelů války taková německá esa jako Gerhard Barkhorn (celkem 301 sestřelů), Heinz "Pritzl" Bär (220 sestřelů) nebo kupříkladu Walter Krupinski (197 vzdušných vítězství).

HEINZ W. GUDERIAN-TANKOVÝ GENERÁL

24. června 2006 v 21:54 NĚMECKÉ TANKY
"Motor zvítězil nad koněm; a kanón nad kopím"
Heinz W. Guderian
Heinz Wilhelm Guderian (17. června 1888 - 14. května 1954), pro svůj agresívní a vysoce efektivní styl vedení jednotek známý jako Rychlý Heinz, byl německý vojenský teoretik a generál tankových vojsk.
Byl hlavním tvůrcem tankové doktríny německé armády i teorie blitzkriegu. Jeho kniha Achtung Panzer! z roku 1937 je dosud považována ze jednu ze základních učebnic taktických a strategických zásad tankového boje. Během druhé světové války byl velitelem tankového sboru (Invaze do Polska, Invaze do Francie), posléze tankové armády (Operace Barbarossa). Během ruského tažení se naplno projevily jeho spory s nadřízenými, dobře živené vynalézavostí, s jakou dokázal obcházet či přímo ignorovat rozkazy, které se mu nehodily. 25. prosince 1941 byl odvolán a přemístěn do rezervy OKH pro ignorování Hitlerových rozkazů zakazujících ústup. 1. března 1943 znovu povolán do služby jako generální inspektor tankových vojsk. Od 21. července 1944 do 28. března 1945 byl šéf OKH.
Heinz W. Guderian ve velitelském voze při tažení ve Francii.

PANZERKAMPFWAGEN V-PANTHER

24. června 2006 v 21:51 NĚMECKÉ TANKY
PANZERKAMPFWAGEN V -PANTHER
Koncem roku 1941 Němci na východní frontě stále častěji naráželi na vynikající sovětské tanky T-34 a těžké KV-1. Ani nejtěžší německé PzKpfw IV jim nemohly čelit. Bezmocné bylo i protitankové dělostřelectvo (kanony Pak 35/36 ráže 37 mm) a musely se používat protiletecké Flaky ráže 88 mm.
Pro řešení této situace bylo rozhodnuto o rychlém přezbrojení stávajících PzKpfw III a IV kanony ráže 50 a 75 mm a zesílení jejich pancéřování. Vznikly také první samohybné stíhače tanků Marder II a Marder III, na které byly montovány 75 mm protitankové kanony i ukořistěná ruská děla. Dále bylo rozhodnuto o vývoji středního bojového tanku jehož parametry by byly srovnatelné s ruskými T-34.
20. listopadu 1941 speciální tým ve složení prof. Porsche, ing. Oswald (MAN) a dr. Aders (Henschel) prozkoumal na východní frontě ukořistěné tanky T-34 a KV-1. Závěry komise byly následující: přednosti T-34 vyplývají zejména z použití větších pojezdových kol, širších pásů, zkoseného pancíře a dlouhého kanonu, který umožňoval vysokou úsťovou rychlost. Zprvu se uvažovalo o přímém okopírování tanku T-34, ale pro technologické obtíže bylo rozhodnuto o vývoji vlastního modelu.
25. listopadu 1941 zadal Waffenamt konstrukční zadání na střední tank firmám Daimler-Benz a MAN (Maschinenfabrik Augsburg - Nürnberg). Tank měl splňovat následující parametry: hmotnost do 30 tun, kanon ráže 75 mm s dlouhou hlavní, pancéřování 40 - 60 mm, motor o výkonu 500 kW. Tyto požadavky byly ale později stejně přehodnoceny, zejména hmotnostní limit byl příliš nízký.
Prototyp firmy Daimler VK 3002 (DB) připomínal německou obdobu tanku T-34. Zřejmě i proto, aby v bojových podmínkách nedocházelo k omylům, byl tento model nakonec odmítnut.
Návrh firmy MAN VK 3002 (MAN) byl úspěšnější a 2. června 1942 bylo rozhodnuto o jeho sériové výrobě pod názvem PzKpfw V Panther (SdKfz 171).
Tanky panther se stali účinou zbraní na vychdní frontě později i na západní.Spojenecké tanky se jen těžko mohli střetnout vtvaří v tvář s pantherem.
Panzerkampfwagen V panther při transportu na východní frontu.

PANZERKAMPFWAGEN IV

24. června 2006 v 21:50 NĚMECKÉ TANKY
PANZERKAMPFWAGEN IV
Panzerkampfwagen IV (SdKfz 161, PzKpfw IV nebo Pz IV) byl německý střední tank vyvíjený od roku 1933 v Německu jakožto střední tank určený k podpoře pěchoty. První prototypy vznikly na přelomu let 1935/1936, používal se po celou druhou světovou válku.
Původně byl tank Pz IV určen pro podporu útočící pěchoty, zatímco Pz III byl určen pro boj s obrněnou technikou nepřítele. Jeho hlavní zbraní byl krátký 75mm kanón (7,5 cm KwK 37 L/24), který ovšem nebyl zrovna ideální pro boj s obrněnou technikou protivníka. Krom toho byl vyzbrojen dvěma kulomety. Takovouto výzbroj vykazovaly stroje Pz IV A-F1. Nasazení tanků Pz IV na východní frontě, kde se střetly s těžce opancéřovanými a lépe vyzbrojenými tanky T-34 a KV-1, ukázalo na urychlenou potřebu vyvinout tank schopný vést alespoň trochu vyrovnaný boj s těmito protivníky. Jelikož tank Pz III neumožňoval instalaci patřičně silné výzbroje a vývoj nových typů by byl zdlouhavý, zbýval pouze tank Pz-IV, který byl urychleně vyzbrojen dlouhým 75mm kanonem (7,5 cm KwK 40 L/43 u verzí F2 a G, 7,5 cm KwK 40 L/48 u verzí H a J). Výroba prvních tanků typu F2 byla zahájena v březnu 1942. Celkem bylo do konce druhé světové války vyrobeno asi 9 000 těchto tanků, z toho něco málo přes 7 850 s dlouhým kanónem. Tanky byly používány i po druhé světové, Sýrie je nasadila ještě za šestidenní války.
panzerkampfwagen IV s prodlouženou hlavní

PANZERKAMPFWAGEN II

24. června 2006 v 21:47 NĚMECKÉ TANKY
PANZERKAMPFWAGEN II
V červenci 1934 obeslal německý zbrojní úřad (Waffenamt) firmy Krupp, MAN a Henschel objednávkou na vývoj nového lehkého tanku. Předané specifikace požadovaly stroj hmotnostní kategorie 10 tun s výzbrojí v podobě dvacetimilimetrového automatického kanonu. Oslovené firmy měly představit své návrhy do jara 1935. Nový lehký tank měl sloužit jako podpora pro již existující tanky PzKpfw I a měl být schopen střílet průrazné (protitankové) i výbušné (protipěchotní) projektily. Jeho vývoj probíhal pod krycím názvem LaS 100 (Landwirtschaftlicher Schlepper = zemědělský traktor), kterým bylo maskováno porušování Versaillské smlouvy.